Fenomén J. Edgar Hoover. První a nejdéle sloužící šéf FBI byl tajemný hráč (2024)

Když Clint Eastwood začal před více než deseti lety připravovat životopisný film J. Edgar olegendárním prvním řediteli FBI Johnu Edgaru Hooverovi (sLeonardem Di Capriem vtitulní roli), ujistil před jeho uvedením Hooverovu nadaci, že film nebude „zobrazovat otevřený hom*osexuální vztah“ mezi Hooverem a jeho dlouholetým asistentem a také partnerem Clydem Tolsonem. Byl to vztah, který měl ve své době potenciál Hoovera zničit. Aojeho zničení mnoho vlivných mužů opravdu velmi stálo.

Utajovaná hom*osexualita ovlivnila pravděpodobně také mnohé ředitelovy postoje– zejména jeho pozoruhodně vstřícný postoj kamerické mafii.

Prezidenti se ho báli

První a dosud nejdéle sloužící ředitel amerického Federálního vyšetřovacího úřadu (FBI) setrval vtéto funkci neuvěřitelných 48let. Ve svém křesle zažil a přežil světovou hospodářskou krizi ivzestup pouličního gangsterství, druhou světovou válku, mccarthyovský hon na komunisty z50. let, válku vKoreji, obě karibské krize izávody vdobývání vesmíru.

Když před 50lety, 2.května 1972J. Edgar Hoover zemřel, velebil ho tehdejší prezident Richard Nixon veřejně jako „jednoho zvelikánů a národní symbol odvahy, vlastenectví, žulové poctivosti a integrity“. Vsoukromí si ale ulevil: „Ježíšikriste! Ten starej sráč!“

Jen oněkolik měsíců dříve totiž usiloval se svými poradci oHooverovu rezignaci, přesvědčený, že jestli ho nedokáže odstranit, odstraní Hoover jeho. Úplně se nemýlil – brzy potébyl donucen krezignaci vdůsledku aféry Watergate, vníž byl klíčovým utajeným zdrojem reportérů Woodwarda a Bernsteina Hooverův někdejší náměstek Mark Felt.

„Většina amerických prezidentů měla důvod se Hoovera bát. Nebo je přinejmenším znepokojovalo, čím se jeho FBI stala. Harry S. Truman během svého působení vprezidentské funkci napsal: ‚Nechceme žádné gestapo ani tajnou policii, ale FBI směřuje právě ktomu… Edgar Hoover by dal oko za to, aby měl nad vším kontrolu, a všichni kongresmani isenátoři se ho bojí,‘“ napsal vtextu pro britský deník Guardian spisovatel Anthony Summers, autor knihy „Oficiální a důvěrné: tajný život Edgara Hoovera“.

Nástup při první rudé panice

Hoover se narodil vroce 1895ve Washingtonu vrodině Anny Marie a Dickersona Naylora Hoovera. Jeho otec pracoval jako vedoucí tiskové divize amerického pobřežního a geodetického výzkumu. Během let první světové války vystudoval mladý Edgar práva na Univerzitě George Washingtona.

„Už během svého dospívání se vmysli uzavíral před problémy, které měly jeho době dominovat. Ve školním debatním kroužku horoval proti tomu, aby ženy získaly hlasovací právo, a byl iproti zrušení trestu smrti. Nikdy nesnesl být vněčem druhý. Podle svých příbuzných nedokázal nikdy tolerovat nic, co nebylo úplně dokonalé, a zřejmě se ibál, aby se osobně slidmi příliš nezapletl,“ tvrdí Summers.

Po skončení první světové války nastoupil Hoover vroce 1919na ministerstvo spravedlnosti, kde se stal vedoucím zpravodajské sekce, jež měla mapovat potenciální nepřátele státu. Jeho prvním šéfem byl americký státní zástupce a politik Mitchel Palmer.

Vté době začalo Spojené státy poprvé obcházet „strašidlo komunismu“. Strach zbolševismu vedl ktomu, že se letům 1917až 1920přezdívá ve Státech „první rudá panika“. Hoover sPalmerem pocítili nebezpečí možného bolševického teroru během jedné noci, kdy došlo kvýbuchu osmi bomb vdomech senátorů, soudců a politiků, kteří proti komunistům bojovali. Sám Palmer explozi jen náhodou přežil.

Hoover se dostavil na místo atentátu a překvapilo ho, že nikdo pořádně nezajišťuje důkazy. Vzal proto tuto věc do svých rukou a začal řídit celé vyšetřování, což mu vyneslo vjeho 24letech post šéfanově založeného Vyšetřovacího úřadu (slovo „federální“ bylo přidáno až ve 30.letech 20.století).

Jako svého prvního asistentasi vybral muže jménem George Ruch, jenž se stal jednak jedním ze dvou jeho klíčových spolupracovníků, jednak byl Hooverovi oddán do té míry, že isvé vlastní syny pojmenoval po něm. Jeho další předností bylo to, že neměl žádné zbytečné skrupule. Například neváhal vyjádřit svůj údiv nad tím, že by se levičákům mělo „dovolovat mluvit a psát, jak chtějí“.

Hoover sRuchem začali využívat a dokonce upřednostňovat nově vzniklou pravomoc deportovat lidi, považované za členy radikálních organizací. Nechávali také špehovat právníky, kteří zatčené zastupovali. Mimo jiné nechali půl století sledovatbudoucího soudce Nejvyššího soudu Felixe Frankfurtera, jehož považovali za „nejnebezpečnějšího muže ve Spojených státech“.

Tajný republikán

Hoover nikdy nevstoupil do žádné politické strany a tvrdil osobě, že je „apolitický“. Soukromě ale přiznal, že byl ve skutečnosti oddaným celoživotním zastáncem Republikánské strany. Tajně toužil být prezidentem a zvažoval kandidaturu proti Franklinu D. Rooseveltovi, vněmž viděl „podezřelého levičáka“.

Vdobě začínajícího mccarthismu zvaného též „druhá rudá panika“ vyjádřil Hoover senátorovi Joe McCarthymu veřejně podporu krátce předtím, než McCarthy prohlásil, že Trumanovo ministerstvo zahraničí ukrývá 200členů komunistické strany. Hooverovi agenti pak podstrčili senátorovi spisový materiál, aby ho mohl využít ve svém nechvalně známém inkvizičním tažení proti možným komunistickým podvratníkům ve veřejné sféře. Veřejně ale popřeli, že by něco takového udělali.

Na druhé straně lze Hooverovi přiznat mnohé zásluhy. „Vyčistil úřad, který byl proslulý korupcí a neefektivitou, a nahradil ho sborem agentů, kteří se stali synonymem pro bezúhonnost,“ zmiňuje Summers.

Vdobě rozkladu a dezorganizace pátracích služeb dokázal Hoover přijít smoderností a koordinací. Vybudoval první federální banku otisků prstů a jeho identifikační divize nakonec nabídla okamžitý přístup kotiskům 159milionů lidí. Jeho kriminalistická laboratoř se stala nejpokročilejší na světě. Vytvořil také Národní akademii FBI, jakýsi West Point pro budoucí policejní vyšetřovací elitu.

Public relations především

Všechny tyto úspěchy Hoover šířil do světa prostřednictvím promyšlené propagandy, kterou mělo na starost jeho osmé oddělení, oficiálně nazývané „Záznamy zločinnosti a komunikace“.

Tato divize vytvářela a systematicky podporovala obraz FBI jako organizace zajišťující právo a pořádek a jejího ředitele vykreslovala jako bojovníka za spravedlnost, který odvážně čelí mravnímu úpadku a anarchii. Hoover současně využíval její služby ktomu, aby jako viníka všeho zla a dekadence (včetně případné změny vnímání sexuální normálnosti, proti které Hoover zuřivě bojoval možná právě kvůli vlastní potlačované hom*osexualitě) líčila politickou levici.

Zobrazování Hoovera jako neohroženého potírače zločinu nabralo na důrazu zejména ve 30.letech minulého století, kdy vdůsledku hospodářské krize a prohibice zesílilo pouliční gangsterství. Že se světově proslulými staly příběhy Bonnie a Clydea nebo pistolníků a únosců „Machine Gun Kellyho“ (skutečným jménemGeorge Kellyho Barnese), Johna Dillingera či Alvina Karpise, byla mimo jiné zásluha právě Hooverova propagandistického úsilí. Podle Summerse si Hoover přisoudil iosobní zásluhy za vypátrání únosce a vraha malého synka slavného amerického letce Charlese Lindbergha, přestože toto pátrání ve skutečnosti vedli jiní federální agenti.

Skrytý rasista

Jako Jižan vyznával Hoover navenek kjiným než bílým rasám nadřazený ochranitelský postoj, podle Summerse měl však ve skutečnosti rasové předsudky, které ho vedly ktomu, že utrpení černých Američanů úmyslně přehlížel a útoky na ně spíše toleroval.

„Nebudu posílat do domů FBI pokaždé, když nějaká negerka řekne, že jí znásilnili,“ cituje Summers Hooverova slova, která prý slyšel od nejmenovaného úředníka ministerstva spravedlnosti, jenž byl svědkem tohoto ředitelova postoje. Agenti FBI se za Hoovera zaměřovali podle Summerse daleko častěji a více na černošské militanty než třeba na Ku Klux Klan.

V60. letech vynaložil Hoover velké úsilí na to, aby prokázal, že Martina Luthera Kinga ijeho hnutí řídí ve skutečnosti komunisté. Když King dostal Nobelovu cenu míru, Hoover prý zuřil. Po aktivistově zavraždění protestoval proti tomu, aby se den Kingova narození slavil jako státní svátek.

„To vše mohlo mít vpozadí osobní důvody, které si dnes málokdo uvědomuje – oHooverovi se totiž šuškalo, že má sám černé předky. Jeho první fotografie ukazují, že měl zamlada poněkud negroidní zjev, snápadně pokroucenými vlasy. Drby na toto téma se ve Washingtonu hojně šířily a ať už to byla pravda nebo ne, Hoover si toho musel být vědom. Možná právě úzkost ztohoto pocitu formovala způsob, jakým se choval kčernochům – stejně jako jeho narážení na na hom*osexuály, protože se potýkal svlastní hom*osexualitou,“ uvádí Summers.

Údajný ochránce mafie

Zřejmě nejkontroverznější kapitolou Hooverova životopisu je jeho vztah kamerické mafii. Třebaže v50. letech minulého století její vliv rostl a sílil, šéf FBI proti ní nijak nezasahoval. Dokonce hlasitě zpochybňoval závěry vyšetřovacího výboru senátora Estese Kefauvera, podle nichž „celostátní zločinecký syndikát známý jako mafie“ vUSA opravdu existuje. Hoover to opakovaně popíral a shazoval izprávy svých vlastních agentů, které Kefauverovy závěry potvrzovaly. „Je to blbost,“ opakoval.

Podle Summerse za tím mohla stát právě Hooverova utajovaná hom*osexualita. Mafie oní věděla a mohla ho přes tuto jeho slabinu vydírat. „Spoluzakladatel syndikátu Meyer Lansky měl prý Hooverovy fotky při nějaké intimní gay situaci a Carmine Lombardozzi, který byl známý jako ‚italský Meyer Lansky‘, zase tvrdil: ‚J. Edgara Hoovera máme vkapse,‘“ píše Summers.

Vydírání přitom byla taktika, již Hoover zřejmě sám dobře ovládal a při svém kontaktu spolitiky také uměl používat. „Název mé biografie ‚Oficiální a důvěrné‘ je převzat znázvu skupiny spisů, uložené vzamčených skříních vHooverově kanceláři. Podle oficiálního sečtení po jeho smrti měl 883spisů osenátorech a 722okongresmanech,“ uzavírá Summers.